Vyhořelé jaderné palivo

Z Enpedie
Přejít na: navigace, hledání

Vyhořelé jaderné palivo je jaderné palivo, které není již dále možné vzhledem k malému množství štěpitelného radionuklidu 235U a přítomnosti tzv. neutronových jedů používat pro výrobu elektrické energie v jaderném reaktoru. Doba životnosti palivových kazet v jaderném reaktoru přitom závisí na typu jaderného reaktoru a používaném jaderném palivu, běžnými hodnotami jsou 3 až 6 let. Z reaktoru se vyhořelé jaderné palivo vyjímá a na jeho místo přicházejí čerstvé palivové kazety. Vyhořelé jaderné palivo stále generuje teplo a tak se před finálním skladováním v meziskladech dochlazuje v bazénech (tzv. odložištích jaderného paliva).

Strategie nakládání s vyhořelým jaderným palivem jsou v různých státech odlišné, avšak obecně existují pouze dva přístupy: přepracování vyhořelého jaderného paliva a hlubinné ukládání vyhořelého jaderného paliva.

Při přepracování vyhořelého jaderného paliva dochází k extrakci uranu a plutonia, které mohou být použity pro výrobu tzv. MOX paliva (MOX = mixed oxides, tj. palivo obsahující PuO a UO2). I po přepracování však zůstává vysoceaktivní odpad, který musí být dlouhodobě uložen do hlubinného úložiště. Hlubinné úložiště je v podstatě systém skladovacích chodeb umístěných hluboko (stovky metrů) pod povrchem Země, do nichž jsou ukládány obalové soubory s vyhořelým jaderným palivem. Systém inženýrských bariér (zejména horninový masiv a obalový soubor) dlouhodobě zabrání průniku radionuklidů na zemský povrch.